O ohních, trávě a milencích

Žamboši

Hlava vzdala vládu, v pádu našla v jeho očích 
Místo s vlídnou trávou, dobré k přistání 
Byli dřevem v žáru, v žáru co si neochočíš 
Každý žhářem, tomu druhému 
 
O svatbě mu plála, plála ohněm bílých šatů 
Až se bál že Pánu kostel vyhoří 
A zvony do nich tloukly, tloukly jako do dvou mlatů 
Když tam táli touhou po noci. 
 
Hoří! Teď si zbláznění skáčou do svých plamenů 
Vždyť Ráno, to je Požárník, ten je uhasí svítáním 
 
Po deseti létech, létech s mužem už to umí 
Ví jak křesat, foukat než se rozhoří 
Jen ji místo trávy, trávy co tak hebce šumí 
Kůži řízne břitká ostřice 
 
Jeho zase trápí, trápí co odepsal z dlaní 
Když si spálil ruce v cizí hranici 
Teď mu jeho výheň, výheň chladí jedno lhaní 
Kam jen podá dlaňové přiznání? 
 
Svítá, žádná siréna nezní tichou ložnicí 
Jen přítmí roštů postelí rudě ozáří doutnání 
 
Ještě ale třísky, třísky pro své ohně mají 
Ještě chtějí zahnat stíny lezavé 
Sáhli do svých zásob, zásob nadělaných v Máji 
A svůj Únor, na prach spálili 
 
Jaké je to vroucí, vroucí když je člověk mladý 
To se hoří, pálí, to se přikládá 
Chystejme si dříví, dříví pro své noční chlady 
Než nás mráz, v cíchách překvapí 

dne 15. 09. 2020