Cinema verite

Nejvíc snad ženskou poníží, 
když sedí v kině sama 
a okolo se muchlaj sextáni. 
Pletou si Karlín s Paříží, 
já šustím s hašlerkama, 
chci přehlušit to věčný hekání. 
 
Na plátno koukám, nevidím 
francouzský melodrama, 
kde Delon Kardinálku nahání. 
V duchu si pouštím vlastní film, 
ten starej, s titulkama 
cinéma-vérité o zkalmání. 
 
R: Někdy to, páni, zabolí pod medailonkem od mámy, 
   někdy to jenom trochu tlačí vzadu za víčkama, 
   někdy mě k blbýmu úsměvu červený víno omámí, 
   a jindy na mě v noci zívá velká černá tlama. 
 
Ten poslední, ten miloval 
svíčkovou s brusinkama 
a hrozně potrpěl si na prádlo. 
A šišlal, když mi sliboval: 
?teď už nebudeš sama,? 
pak vyčet mi, že jsem stroj na žrádlo. 
 
Sbalil kufry (a uherák), 
a zmizel za horama, 
asi mu z mojí lásky vyhládlo. 
Do noci, deště, jenom tak, 
není to žádný drama, 
snad pokaždý to takhle dopadlo. 
 
R: Někdy to? 
 
První, kulisák z divadla, 
kde elévkou jsem byla, 
vypil si mě jak kafe z eráru. 
Úplně jsem mu propadla ? 
měl půvab krokodýla ? 
já nadšeně mu vběhla do spárů? 
 
Pak přišla nová naivka, 
a tak jsem postoupila 
k důstojnějšímu repertoáru. 
Teď lustr, ne už zářivka 
mý oči oslepila, 
když režisér se dostal do varu. 
 
R: Někdy to? 
 
Co bylo dál? Už vzpomínám 
jen na pár pololásek, 
který mi kolem sukně provály. 
Na nesmělýho blondýna, 
na Quida ? krále masek 
na bráchy, co se pro mě poprali. 
 
Teď sedím v kině předměstským 
a cpu se hašlerkama, 
a puberti mě k vzteku dohání. 
Chci taky lásku! Ale s kým 
mám šanci zažít drama? 
Dejte mi šanci zažít zklamání! 
 
R: Teď už to sotva zabolí pod medailonkem od mámy 
   a dlouho už to netlačilo vzadu za víčkama, 
   teď ne už víno červený, spíš kořalka mě omámí, 
   a kokain, ovšem. Pak už čeká velká černá tlama.