Bůh musel mít srdce kovboje

A                   D                  A D               A D 
Je to moc krásný, když si ruce prokřehlý nad ohněm zahřívám 
A                        D         A    D           A A7 
a vánek sem tam bloudí hloubkou údolí, mé vlasy ovívá. 
 D                Dmi      F#mi           A7 
Kafe v plechovým hrnku je nevýslovně voňavý. 
 D                   G                H                 E 
Jak jen tak v trávě klímám, jsou tu hned myšlenky toulavý. 
A                        D             A  D                A D 
Všude je klid a jen tam, kousek pode mnou dál potok pospíchá. 
A                             D             A  D               A A7 
Slyším svůj vlastní dech, jen občas křídla múr promluví do ticha. 
 D             Dmi         F#mi            A7 
Nebe je samá hvězda, jak tmavě modrá zahrada, 
 D                G            H                 E 
jestli ráj tohle není, mně tak aspoň hodně připadá. 
H               E              A A7 
A tak si říkám, zřejmě tak to je: 
 D  Dmi H                   E          A D A D A 
hm, hm, Bůh musel mít snad srdce kovboje. 
 
Bulváry, kasina a spousty neonů noc na den promění, 
ale jsou stejné v pátek jako v úterý, jak sochy kamenný. 
Stačí mi za pár týdnů tam jeden víkend nahlídnout, 
pár holek a pár filmů, město víc neumí nabídnout. 
To když mě časné ráno prvním zábleskem po tváři pohladí 
a stírám spánek proudem vody průzračné, že chladí, nevadí. 
A když zaslechnu koně jak prohání se v ohradách, 
když hladím jeho hřívu, v té chvíli mě zas napadá: 
tak jak to říkám, zřejmě tak to je: 
hm, hm. Bůh musel mít snad srdce kovboje.