Starý mlýn

Rec.: 
Do toho starého, opuštěného mlýna jsme si chodívali hrát už jako děti 
a pokaždé nás v tichu rozbořených stěn přepadával strach, 
jakoby jakési zvláštní, děsivé napětí umocňovalo smutek a ponurost tohoto místa. 
 
Až jednou, bylo to už k večeru, kdy nás nedaleko odtud zastihla strašlivá bouře. 
Před deštěm a vichřicí jsme se schovali do bývalé stáje, nebo lépe do toho, co z ní ještě zbývalo. 
 
Blesky křižovaly oblohu a v jednu chvíli ozářily také zadní část našeho úkrytu. 
Strnuli jsme. Tam, opřený o kamenný kvádr seděl člověk - a po čase, když jsme překonali rozpaky 
nám začal vyprávět příběh, který se stal téměř před třemi stovkami let. 
 
Bylo to právě v takové bouři, kdy zaklepal na okované dveře mlýna mladý muž, 
jeho tvář byla zarostlá plnovousem a jeho oči, jeho oči ty se smály, když žádal nerudného mlynáře o nocleh. 
Ten se nejdříve dlouho rozpakoval, ale když cizinec vytáhl z objebného váčku několik zlaťáků, 
snad až příliš ochotně ho zval dál. V kuchyni pak své ženě šeptal, že mladík má u sebe takové bohatství, 
které by pro ně znamenalo zbavit se už navždy té proklaté dřiny a dopřát si do sytosti všeho po čem kdy toužili. 
 
Od slov nebylo daleko k činům a jen noc byla svědkem jejich krutosti 
a starý, léta nepoužívaný náhon ukryl oběť jejich zločinu. 
 
Ráno vyšlo Slunce jako každý den a první sedlák, který přijel s nákladem obilí musel dlouho bouchat a křičet 
než se objevil brunátný obličej mlynáře a ještě než se stačil nadechnout k nadávce sedlák vykřikl: 
"Tak co jste tomu říkali?" 
"A čemu jako?", opatrně se zeptal mlynář. 
"No přeci, přeci syn se vám po letech vrátil a nechtěl ani přespat u nás ve vesnici!" 
 
Mlynář prý zešílel. Jeho žena se utopila nedaleko místa, kde ležel její syn. 
A vypravěč, ten té noci zmizel stejně tajemně jako se objevil.