Kostelíček

    G                       C                      G 
1. Na kopci je kostelíček, cesta k němu není složitá, 
    D                                    G 
   na zahradě tolik svíček, kdo je spočítá. 
2. Jaro, léto, podzim, zima, nevedou tam cesty tramvají, 
   když tam dojdu se svým klukem, už v kostelíčku zpívají. 
       C                                               G 
R: Co naučil se chodit, tak v devět hodin ráno každou neděli 
    D                             G 
   peřinu mi krade a skáče po mé posteli. 
R: Týden člověk jezdí a těší se zas na doma, 
   nad ránem se vrací, a cesta bývá pitomá. 
3. Po schodech nám vždycky zdrhne, žvatlá přitom ty své nesmysly, 
   prý v kostelíčku zvoní, tak abysme o nic nepřišli. 
4. Zkontroluje vlčí máky, které se teď v týdnu rozvily, 
   hlava se mu třepe v obilí. 
R: Ztratí se mi v poli, a spěch se ho už absolutně netýká, 
   když potká Ferdu Mravence anebo Brouka Pytlíka. 
R: Leze po tý zemi, a vůbec ani neví, že je kulatá, 
   jó, vona není špatná, nebejt tolik od bláta. 
5. Do kopce se kradem zadem až ku staré brance dřevěné, 
   někteří z nás ji přeskočili, někteří jí projdeme. 
6. Až postaví všechny vázy, to je vždycky dávno poledne, 
   vítr kytky shodí, a už je nezvedne. 
R: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží, 
   oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží. 
R: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží, 
   oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží. 
7. Cizí město, cizí jména, lidi vycházejí z kostela, 
   zbyli jsme tu sami, auta odjela. 
8. Smeká se to dolů z kopce, křeníme se přitom na sebe, 
   zase jdeme špatně - opačně než do nebe. 
R: Vracíme se domů cestou kolem košatého javoru, 
   jak na něm rostou vrtulky, co létají bez motoru. 
R: My radujem se z toho, i když třeba tráva žloutne po létě, 
   my, co jsme jen jednou na světě. 
   My musíme být šťastní, i když jenom tráva žloutne po létě, 
   my, co jsme jen jednou na světě.