Kluk a strom

Vyrůstal, ruku v ruce, v jedné zahradě 
strom, a malý, neposedný kluk. 
Strom znal všechna tajemství duše klukovské, 
a kluk - každý lístek, každou větev, každý suk, 
tak šel život, a oba byli šťastní, 
strom měl toho kluka rád. 
 
Přešlo pár let, a kluk se přišel stromu ptát: 
"Chtěl bych si koupit nové hračky. Můžeš mi na ně dát ?" 
"Nemám peníze," řekl strom, "jen listí, větve, a ovoce. 
Ale jablka si můžeš natrhat. A na trhu je prodat." 
Kluk ho poslechl, a strom byl šťastný, 
rád, že má co dát. 
 
A potom se dlouho, dlouho neviděli. Až jednou přišel kluk zpátky: 
"Teď už jsem velký muž! A potřebuji dům, veliký jako hrad!" 
"Nemohu ti dát dům," řekl strom, "sám mám jenom zahradu. 
Ale z mých větví bys mohl postavit krásný srub. Můžeš si je vzít." 
Kluk ho poslechl, a strom byl šťastný, 
rád, že má co dát. 
 
Počase se kluk přišel znovu poradit: "Uteklo mi slunce a chtěl bych je dohonit. 
Potřebuji loďku, ale nevím, kde ji vzít ... " 
"Nemám nic než holý kmen," řekl strom, "ale z něho by byl pěkný člun. 
Na něm bys mohl plout až tam, kde spí tvé slunce. Můžeš si ho porazit." 
Kluk ho poslechl, a strom byl šťastný, 
rád, že má co dát. 
 
Uplynul téměř celý lidský věk. Strom i kluk zestárli, 
a přesto, když se kluk vrátil zpátky, bylo všechno téměř stejné, jako dřív. 
"Už ti nemohu pomoci, " řekl strom, "ačkoli, věř mi, byl bych strašně rád, 
ale jak vidíš - zůstal ze mne jenom starý pařez. Už ti opravdu nemám co dát." 
"Nepotřebuji mnoho, " zašeptal chlapec, "jen tiché místo k odpočinku. 
Teď, když jsem u cíle." 
"Dobrá", radil strom, "můj pařez je stále ještě pevný. 
Pojď, chlapče, posaď se. Posaď se a odpočiň si chvíli." 
Kluk ho poslechl, a strom byl šťastný, 
rád, že má co dát. 
Kluk ho poslechl, 
a strom byl šťastný, 
rád, 
že má co dát.