Voduna

Proc má hvezda nejvetší zár 
když padá a zvoní jí hrana? 
Proc má bolet ta chvíle nových nadejí? 
Touhám ted mení kalnou vodu na jasný víno bílý. 
Má, všechno má svuj cas 
a svoje místo 
svou má hranici každá chvíle 
nikým nepozvaná 
svou má hranici však i ten 
cas, jenž zvaný máj 
vše má pod sluncem svoji hodinu a jasný místo bílý. 
Dlan se svírá, snad schází i víra 
kamsi zmizel ten, kdo tu ješte vcera hrál 
každému jednou se po okraj naplní míra 
v srdcích tech, co si ji hlídaj', bude hrát dál 
dál ji bude zpívat dál. 
Až se zjeví nad hlavou zase cernej mrak 
co veští: budu házet nejmín kamení! 
Pak srovnej záda, klidne houkni: kámo cas je ted 
vyklidit pole na mý jasný znamení. 
Jak to bývá, prece jen se mraky vodou naplní, 
pak spustí se k nám z milosti déšt 
potom zas cesty bez prachu, bez bláta 
dovedou te na místa, odkud krácíš a kam jdeš